Andrzej Munk (1921-1961)

Význam pro polskou kinematografii

           Andrzej Munk byl polský režisér, scénárista a kameraman. Patřil do okruhu polské filmové školy a byl propagátorem socialistického realismu. Jeho filmy odehrály důležitou roli v celkové národní polské kultuře po 2. světové válce, tehdy se poprvé od začátků kinematografie kino dostalo na roveň jiných druhů umění.

            Velká část jeho filmů se odehrává v době 2. světové války a okupace (např. Eroica). Ale jeho filmy neukazují boje, oběti a utrpení, ale autor se ptá po smyslu válek, významu jednotlivce v historii, zajímá jej také národní charakter Poláků.

            Počátky Munkovy filmové tvorby se spojují s dokumentem, mezi jeho nejznámější dokumenty patří: Kierunek – Nowa Huta! (1951), tento film byl natočen pod vlivem socialistického realismu, obraz je tu výrazně doprovázen textem (tento film bychom mohli sledovat i jen jako rozhlasové vysílání, a přesto bychom si vytvořili obrázek – díky komentáři). Jeho dalším významným dokumentárním filmem je snímek Gwiazdy muszą płonąć (1954) – jeden z prvních fabularizovaných dokumentů, protože bylo problematické pracovat s autentickými horníky a ke sledování už by nám pouhý zvuk nestačil.

             V roce 1955 natočil dokument Błękitny krzyż, ve filmu se jedná o záchranu ruských partyzánů na polsko-slovenských hranicích, ale ti se objevují jen na začátku a na konci filmu. Ve skutečnosti Munka nezajímaly osudy partyzánů, ale to, zda bude schopen natočit film v těžkých podmínkách - v zimě v horách – a podařilo se. Dodnes je tento film považován za jeden z nejzajímavějších filmů s tématikou hor.

            Munkovým celovečerním debutem je Człowiek na torze (1956) – jedná se o první protistalinský film ve střední Evropě. V tomto filmu je zajímavá práce kamery, nejprve nám ukazuje záběr nádraží, potom kamera couvá přes rám okna dovnitř místnosti. Pro diváka je to překvapivé, ale také to spojuje děj odehrávající se v místnosti s událostmi na nádraží.

            Eroica. Symfonia bohaterska w dwóch częściach (1957) – další Munkův celovečerní film. Podle odborníků je jedním z nejlepších polských filmů, ale v Polsku patří k méně známým. V tomto filmu režisér používá jako umělecký prvek ironii, nadsázku a humor – svět kolem nás není skutečný, vlastně nevíme, co je realita. V první části filmu se zamýšlí nad smyslem hrdinství, hrdinského činu. Ve 2. části říká, že hrdinou být nelze. Děj druhé části se odehrává v uprchlickém táboře důstojníků, všichni si myslí, že jistý důstojník Zawiastowski uprchl, mají ho za hrdinu, zatímco on je stále schovaný v jejich domě na půdě a pomalu umírá. V závěrečné scéně filmu všichni důstojníci stojí venku, a vidí vůz tažený koňmi a na něm kotel. Dohadují se, co v tom kotli vezou, mlčí pouze dva důstojníci, kteří o Zawiastowském věděli a ví, že to on je v tom kotli a tato scéna je vlastně jeho pohřbem. Druhá část Eroiky je považována za výjimečnou z technického hlediska, byl totiž použit širokoúhlý objektiv – mohl ukázat uzavřenou atmosféru tábora, a většina záběrů je točena zdola nahoru – záběry na strop umocňují legendu o Zawiastowském, kdy divák ví, že on je celou dobu nahoře nad ostatními.

            Filmy Człowiek na torze, Eroica a Zezowate szczęście byly natočeny podle děl Jerzyho Stefana Stawińského, který byl zároveň jedním z hlavních scénáristů polské filmové školy.

Biografie

           Andrzej Munk se narodil 16. října 1921 v Krakově. Pocházel ze židovské rodiny. V roce 1939 odmaturoval na Krakovském gymnáziu. V počátcích II. světové války se stěhuje s celou rodinou do Varšavy, kde se ale kvůli židovskému původu musel skrývat. Zúčastnil se varšavského povstání, po němž musel uprchnout a skrývat se v Zakopaném. V září 1945 se vrátil do Varšavy a začal studovat na Varšavské polytechnice a poté také práva na Varšavské univerzitě. Ale studia musel ukončit kvůli tuberkulóze.

            V roce 1948 byl přijat na Státní vysokou školu filmovou do Lodži, od té chvíle začíná jeho úspěšná, ale krátká kariéra. Tuto školu ukončil v roce 1951 a získal diplom v oboru režie a kamera.

            Mezi léty 1948 – 1952 byl členem PZPR (Polská sjednocená dělnická strana), ale pro vedení této strany byl člověkem „myšlenkově cizím“. V roce 1950 Munk začal pracovat ve varšavském Studiu dokumentárních filmů, kde debutoval jako režisér filmem Sztuka młodych (1950). Natočil tam také 15 témat polského filmového umění (1950-1951) nebo propagandistický film Kolejarskie słowo (1953). Ve studiu také natočil svůj první barevný film Niedzielny poranek (1955).

         V letech 1957 – 1961 přednášel režii na Filmové škole v Lodži. Jeho studenty byli např.: Roman Polański, Jerzy Skolimowski a Krzysztof Zanussi.

            Munk zemřel 20. září 1961, v průběhu natáčení filmu Pasażerka (1961 – 1963). Film dokončil režisér Witold Lesiewicz a premiéra filmu byla 20. září 1963, na druhé výročí Munkovy smrti.

           Podle knih: Film polski od A do Z (Stanisław Janicki), Jarmark x Muzy: Film polski w latach 1900 - 1945 (Bogdan Piątkowski) a internetových stránek: www.polskaszkolafilmowa.pl, www.wikipedia.pl, www.filmpolski.cz, www.culture.pl zpracovala Andrea Holečková.

_____________________________________________________________________

Filmografie

Celovečerní filmy:

Pasażerka (1963) – ocenění: Syrenka Warszawska, MFF Cannes, MFF Benátky

Zezowate szczęście (1960) – ocenění: Syrenka Warszawska, MFF Edinburg

Eroica (1957) – ocenění: Syrenka Warszawska, MFF Mar del Plata

Człowiek na torze (1956) – ocenění: Syrenka Warszawska, MFF Karlovy Vary

Błękitny krzyż (1955) – ocenění: MFF Benátky.

Dokumentární filmy:

Spacerek staromiejski (1958)

Niedzielny poranek (1955)

Gwiazdy muszą płonąć (1954)

Kolejarskie słowo (1953)

Pamiętniki chłopów (1952)

Poemat symfoniczny „Bajka“ St. Moniuszki (1952)

Kierunek – Nowa Huta! (1951)

Nauka bliżej życia (1951)

Zaczęło się w Hiszpanii (1950)

Sztuka młodych (1950).